EIC – Elektronické Informační Centrum – Trung tâm thông tin điện tử là tên của dự án do nhóm kỹ sư người Việt nam, đang sống và làm việc tại Cộng hòa Séc, lập ra và thực hiện. Mục đích chính của dự án là : (1) Cung cấp các thông tin, đặc biệt là về pháp lý, và tư vấn pháp lý cho cộng đồng người Việt đang sống tại Séc, (2) Dịch và đăng tải những tin tức thời sự diễn ra tại CH Séc. Tất cả đều nhằm mục đích giúp đỡ cho quá trình hội nhập của người Việt Nam vào xã hội Séc và để từng cá nhân có thể tự mình giải quyết được những vấn đề nảy sinh tại đây. Ngoài ra, cũng cung cấp cho người Séc một số thông tin cơ bản về con người và đất nước Việt nam. Tin tức hoặc bài viết và ý kiến đóng góp cho trang web xin gửi về email: nguyendoantruong@seznam.cz.

Back Viet Magazín v Češtině | Viet Magazín v Češtině | Portréty | Fotografii běžící vietnamské holčičky zasažené napalmem je 40

Fotografii běžící vietnamské holčičky zasažené napalmem je 40

Na fotografii bude téhle holčičce pořád devět roků. Bude křičet "Horké! Horké!" a běžet po cestě pryč od hořící vietnamské vesnice.

Už vždycky bude nahá, jak jí kapky lepivého napalmu propálily šaty a pak i vrstvy kůže jako zrosolovatělá láva. Navždycky bude pro většinu lidí obětí beze jména,

Před 40 lety trvalo fotografovi agentury AP Huynhovi Congovi Utovi řečenému Nick jen vteřinu pořídit tenhle kultovní černobílý snímek. Popsal hrůzy vietnamské války způsobem, jakým by se to slovům nikdy nepodařilo a pomohl ukončit jednu z nejkontroverznějších válek v amerických dějinách.

Ale pod povrchem fotografie se skrývá méně známý příběh, napsala agentura AP. Příběh umírajícího dítěte, které svedl osud s mladým fotografem. Okamžik zachycený uprostřed chaosu války holčičce posloužil jako její záchrana i prokletí a nasměroval celý její další život. "Opravdu bych chtěla od té malé holčičky utéct pryč," říká sama o sobě Kim Phuc, které je nyní 49 let. "Ale zdá se, že mi to ta fotka nedovolí."

Bylo to 8. června 1972, když Kim Phuc uslyšela křik: "Musíme utéct! Budou bombardovat, umřeme!" O několik vteřin později uviděla žluté a purpurové chvosty kouře za bombami snášejícími se kolem chrámu Cao Dai, kde se spolu s rodinou ukrývala, zatímco síly jižního a severního Vietnamu bojovaly o jejich vesnici.

"Bum! Bum!" Země se otřásla a pak vybuchla vlna horka a s ní se kolem rozprskly oranžové plameny do všech směrů. Po levé ruce Kim Phuc se roztančil oheň. Vlákna jejích bavlněných šatů se při prvním dotyku vypařila. Ze stromů se staly planoucí pochodně. A do její kůže a svalů se zakousla palčivá bolest. "Budu ošklivá. Už nikdy nebudu normální," pomyslela si, zatímco si pravou rukou zuřivě třela kůži na levé paži, na které jí naskákaly puchýře. V šoku se rozeběhla za staršími bratry po cestě. Neviděla zahraniční novináře, ke kterým běžela. Pak ztratila vědomí.

Ut, jednadvacetiletý vietnamský fotograf, který snímek pořídil, Kim odvezl do malé nemocnice. Tam mu řekli, že dítě je v příliš špatném stavu, než aby bylo možné mu pomoct. Ale on vytáhl svůj americký novinářský průkaz a trval na tom, aby doktoři dívenku začali léčit.

"Brečel jsem, když jsem ji viděl utíkat," řekl Ut, jehož starší bratr byl zabit ve službách AP v jižné deltě řeky Mekong. "Kdybych jí nepomohl, kdyby se něco stalo a ona zemřela, myslím, že bych zabil i sám sebe."

V tehdy Spojenými státy podporovaném Saigonu vyvolal film. Když se objevila fotografie nahé holčičky, všichni se báli, že mu ji nepřijmou kvůli striktnímu postoji agentury vůči nahotě. Ale zkušenému fotoeditorovi Horstu Faasovi stačil jediný pohled a věděl, že je na místě pravidla porušit. Trval na tom, že zpravodajská hodnota fotografie dalece přebíjí všechno ostatní - a prosadil svou.

Kim Phuc mezitím převezli do jediné nemocnice v Saigonu, která měla vybavení k léčbě popálenin. "Neměla jsem tušení, kde to jsem, a co se mi stalo," řekla. "Vzbudila jsem se a byla jsem v nemocnici se strašnou bolestí a všude kolem mě sestřičky. Měla jsem příšerný strach." Třicet procent jejího drobného těla bylo spálených popáleninami třetího stupně, ale obličej nějakým zázrakem zůstal nezasažený. Postupem času se její spálená tkáň začala hojit.

Po mnohém odstřihávání odumřelé kůže, kožních transplantacích a operacích směla konečně domů. Bylo to 13 měsíců po bombardování. Viděla Utovu fotku, která mezitím získala Pullitzerovu cenu, ale pořád ještě nevěděla, jaký dopad a dosah měla. Chtěla se jen vrátit domů a zase být dítětem.

Na nějakou dobu se život vrátil skoro do normálu. Fotka byla slavná, ale Kim Phuc byla prakticky neznámá a žila ve své malé vesnici v blízkosti kambodžských hranic. Ut ji občas navštěvoval, dokud obsazením jihu 30. dubna 1975 neskončila válka a vládu nepřevzal komunistický režim. Život v novém zřízení byl těžký. Léčba a léky proti bolesti byly drahé a dospívající dívce trpící stále silnými bolestmi, se těžko sháněly.

Tvrdě dřela a byla přijata na zdravotní školu, aby si splnila sen a stala se lékařkou. To všechno ale skončilo, jakmile si komunističtí vůdci uvědomili, jakou propagandistickou cenu má "napalmová dívenka" z fotografie. Přinutili ji odejít ze školy a vrátit se do domovské provincie, kde ji začali předvádět cizím novinářům. Návštěvy byly pod dohledem a kontrolou, slova zaznamenávána. Usmívala se a hrála svou úlohu, ale uvnitř ní narůstal vztek. "Chtěla jsem z toho pryč. Popálili mě napalmem, stala jsem se obětí války ... ale pak už ze mě byla oběť jiného druhu," dodala.

V roce 1982 odcestovala díky pomoci jednoho zahraničního novináře do tehdejšího západního Německa léčit se. Později jí vietnamský premiér pohnutý jejím osudem zařídil studium na Kubě. Tady se seznámila s mladým Vietnamcem. Nikdy nevěřila, že by ji někdo mohl chtít kvůli ošklivým, záplatám podobným jizvám na zádech a paži, ale zdálo se, že Bui Huy Toan ji miluje ještě víc právě kvůli nim.

V roce 1992 se rozhodli vzít a odletěli na svatební cestu do Moskvy. Při letu zpátky na Kubu emigrovali při mezipřistání v Kanadě. Konečně byla volná.

Spojila se s Utem a ten ji povzbuzoval, aby svůj příběh vypověděla světu. Ale ona už měla dost poskytování rozhovorů a pózování pro fotografy. "Mám manžela a nový život a chci být normální jako kdokoli jiný," argumentovala.

Média ji nakonec objevila v blízkosti Toronta a Kim se rozhodla, že by vlastní příběh měla mít konečně pod svou vlastní kontrolou. V roce 1999 byla napsána kniha a natočený dokument, s Utem se mnohokrát sešla a společně odletěli i do Londýna, aby se setkali s královnou.

Po čtyřech desetiletích se Kim Phuc, z níž je matka dvou synů, konečně dokáže podívat na fotografii sebe sama, jak běží nahá z hořící vesnice, a chápe, proč má ten snímek stále takovou sílu. Zachránil ji, vyzkoušel ji a nakonec jí otevřel dveře ke svobodě. "Už ho dokážu brát jako velký dar," říká nyní.

Autor: ČTK

Elektronické Informační Centrum, zkratka : EIC, je název projektu skupiny vietnamských inženýrů, kteří žijí a pracují tady v ČR. Hlavní obsahy tohoto projektu jsou : (1) poskytovat informace, zejména právní, současně s provozováním poradny, určené vietnamským občanům žijícím v ČR; (2) Překládat a zveřejnit aktuální články z českého jazyka do vietnamského; Cílem tohoto projektu je pomoci vietnamským občanům v procesu integrace do české společnosti, aby mohl každý jedinec sám vyřešit vzniklé záležitosti v prostředí českém. Mimo to poskytuje zájemcům z české strany nějaké užitečné informace o Vietnamu a jeho lidech. Všechny otázky nebo články a připomínky ohledně EIC, prosíme, zašlete na mailovou adresu : nguyendoantruong@seznam/cz nebo eic2011@seznam.cz